dat šedous poutry

paradoxně :

čím víc jste normální, tím víc jste divní
čím dál se dostanete, tím víc budete sami

jít proti větru ošlehává tváře
a už nepomůže ani nivea
a zakrákání havrana vás zahřeje u srdce

mít klíč
proč ty klíče?
dáš mu snad svůj klíč?

hehe

pochopil jsem že ty klíče
znamenají místo na světě

on už nemá svůj klíč
říká
nemá to cenu ani se se mnou nebav
já už nejsem já jsem jenom pozůstatek
schránka abych měl kdy být než dostanu nový klíč

dám ti svůj

ale ty nevíš co to znamená
potřebuješ ho
jinak budeš to co já
to nechceš!

propocený polštář a v hlavě leží už jenom jedna myšlenka:

ale co když se naučím žít bez toho klíče?

rous poutry

kdybych ti dal růži
a řekl ti že tvoje pohádka
je ve skutečnosti vepsaná mezi řádky
všeho listí co jsme odhrabali

kdybych v noci zapálil oheň
a řekl ti že slova
vlastně nic neznamenají a jen se lesknou
jako pozlátko co poletuje ve vzduchu


není žádný měsíc ale přesto se snažím vzletět
maluju si ho na obloze černou barvou mezi hvězdy

midnájt poutry

když se vám zadívám dlouze do očí
a řeknu že věci jsou jiné

poznáte, že když hodiny odbijí třetí
bojím se otevřít oči a doufám
že můj strach je opravdu iracionální
...?

vedle psi trhají Seligmana
a já schoulený v koutku postele

otevřu oči
a třeba to bude něco pěkného...

vyděsím se vždycky!

celý život nemám orientační smysl
možná ale
v bloudění vidím víc užitku
než v dosažení cíle

a možná představa starého hradu
obrovského, s několika patry
kolem je písek a někde ten písek tryská
je to úžasná podívaná... fascinovaný hradem a celým tím divadlem
chci projít každé patro; jenže

marně směje se malá věc
z očí stožáry a v nich ohně planou
a já coby umrlec
coby kus hnoje
coby kus listu
coby kus pístu

v labi plave leknín
a žlutá holčička
v domě z nekapradí
když máma zazpívá a rozmačkává koření
a když se smráká a lidem se spát nechce
zavoní skořice a pak skokem z hnoje
švarný kluk v zbroji doby
jak našinec jak minstrel zloby
jak smrdí mi moje vlastní sémě

a všechno je jinak milí lordi
neschopnost měnit nás všechny zničí
a já skrčený v koutku postele
zpěvem sirén co neslyšíte


velmi
inspirován 

the science of nou slíp poutry

mé sny se od sebe liší
a přesto mám pocit
že se v podstatě vracím na to stejné místo
do stejného města plného domů
kde jsou lidé co mají hodně sebevědomí
a chovají se jako stroje
a pak lidé kterým rozumím

ten svět nemá řád a občas děsí
na své myšlenky se dívám shora
a duše třou se o sebe
...

a vzniká teplo;
tolik tepla, že mě to občas až probudí
a jak pomalu chladnu
tuhnu do své denní podoby

předevčírem se mi stalo několik podivných náhod
opravdu zvláštních; svět byl naruby
a když jsem se v noci probudil a viděl kolem sebe barevná světla
uviděl jsem vězně ve své hlavě

který by hrozně rád plakal a vzlykal
ale nemá oči ani ústa

gaming poutry

jak mohu psát o vesnicích a národech
když jsem od všech oddělený zdí
moje rádoby divné věci
v prostředku mezi lekníny
kradou obrazy
z mojí mysli
láva
láva
všude je láva
přeskočím ji a snad skočím dobře
skákání přes lávu mi nikdy nešlo
v ten okamžik se mi vybaví něco z mládí něco hodně starého
vzpomenu si na něčí úsměv
podrbu se na zádech a snažím se zachytit tu vzpomínku
ale všechno mi klouže tak se vrátím k lávě
už jenom vyskáču nahoru a dobrý

něco se mi zdálo
opakoval jsem si to dokola abych to nezapoměl
a teď z toho nevím nic
nějaká párty kde jsem kvůli někomu nechtěl být
tak jsem se jí vyhýbal ale nějak jsem tam musel
bylo to mnohem zajímavější ale už si to prostě nepamatuju
dělo se něco nepřirozenýho
stejně jako ten zážitek z dětství vybavuju si jeden útržek

nějakej kluk natíral zeď barvou a povídal mi
tady se dějou divný nepřirozený věci
všude kolem, občas se něco vznáší, občas je něco jinak než má být
tamten dům se podle mě posunul a můj pokoj je teď větší
ale nikdo to nevidí
natřel barvou kus zdi
a barva v tom okamžiku jakoby se pohlitla se zdí navzájem
a byl tam jenom malý otvor

máš pravdu, máš pravdu volal jsem
teď jsem to viděl i já, ta barva
děje se to pořád jenom si to neuvědomujeme
a on se na mě podíval
a řekl mi, že ta díra tam byla odjakživa

na té párty bylo hodně lidí které jsem už dlouho neviděl
nebo je ani neznám ale vím že je znám

a nakonci
mě někdo podrazil

pamatuju si to hořké probuzení
které se mísilo s pocity
z propleteného snu

vždycky se tam chci vrátit
po probuzení vždycky vím co jsem měl udělat
ale ve snu jsem k sobě hluchý
ztrácím část sebe a jsem zas naivní

jak kdyby to byl sen z jiné doby
jak kdyby se mi to zdálo tehdy když jsem byl malý

a teď jsem si jenom vzpomněl

magic wand poutry

jeden studoval nebelvír a druhý zmijozel
přesto když se potkali na chodbě
tak se jejich pohledy setkaly déle než je obvyklé

pak seděl každý sám ve svém pokoji
vůbec se jim nechtělo do učení
i když v ruce svírali kouzelné hůlky

snad jen brumbál se usmíval, když je viděl ve své křišťálové kouli
a nikomu vůbec nevadilo, že celý příběh je o harry potterovi

demolišn poutry

jak protáhlý z prstenu
roste mi nos v játrech
a opodál stojí v poli sám
strašák

nechytej se jeho stébel
šerá step a lidé
co to dělají už dlouho jsou tak nějak protáhlí

topí se v hrnci slizu
ladně kraulují a chvíli plavou prsa
pak se otočí na záda
a labužnicky se vyhřívají na slunci

jak dlouho už děláte tuhle práci?

podrbeš mi záda a já tě popatlám tím slizem
ve kterém nejsme
čepele našich slov krájejí svět
nás v obrazu botticelliho
tak krásně stagnující v ničem
než se písek přesype

bohužel
ty naše blbý mrtvoly
krmí další

a když se rozsvítí červená
skáčou šipky do slizu i z nejvyšších můstků