Jako čerpadlo co v pravidelných
intervalech pumpuje vodu, jako foucaultovo kyvadlo pochodoval mezi
siluetami toho, co měly být věci - domy, krajina a lidé. Občas se z té
černobílé vynořil obličej, zdál se mu pokřivený a děsil ho.
Děsili
ho fousatí, děsily ho ženy v pokočilém věku, když mu pohlédly do očí.
Děsili ho důchodci, děsily ho děti, které vybíhaly z temnoty a jejich
výkřiky byly jak řev stvůr mordoru. Mrazilo ho do morků kostí, když se
jejich obličeje opět ztratily mezi stíny a černá a bílá se rozprostřela
všude kolem něj.
Svět se mu rozkládal v pixely a znovu mu dával
nové obrazy. Obličeje lidí před ním měnily tvar a v každém viděl tisíc
životů. A mezi nimi možná i ten, který právě žili.
Než se pixely rozložily a složliy znovu do něčeho úplně jiného.
***
V
jeho mysli byli roboti a lidé, kterým se měnila hlava. Vesmír je jiný,
došlo mu a když to vyslovil, uvědomil si, jak osamělý od této chvíle
bude.
***
Občas jsou v jeho mysli lidé, kterým se mění
hlava. Děsivosti, které vám tak děsivé nepřijdou, se jemu ve snech
vynořují s grimasou šklebící se bestie, dávají mu žrát hnusný odpad a na
vlně nevědomosti se v alternativních realitách - tam, kde jsou významní
třeba jako hitler - dopouštějí kriminálních činů neomluvitelného
rozsahu.
A občas jsou v jeho snech krásné věci; občas je mezi
lidmi, kteří říkají to, co si myslí. Občas si všichni rozumí a všechno
je tak úžasné, že se téměř dotýká smyslu života.
A těch krásných
věcí, o které jsme přišli a hledáme je úplně špatným způsobem. Hledáme
je na povrchu, ale ony se za ten čas propadly pěkně hluboko pod všechny
blbosti, co jsme stihli vymyslet.
A co hůř... its organized.
***
Představte si, jak se po takovém snu cítí, když má každý den vykročit do světa, který žije v bludu.