26. června 2014

Radši ne

Jedna plus jedna jsou tři a je úplně jedno, že to matematicky nesedí. Sice se to dá vysvětlit, ale už to není nutné. Jedna plus jedna jsou prostě tři.

  "Ale tak v podstatě to jsou dvě," snaží se vysvětlit rodič dítěti, "ale doopravdy jsou to tři."

  Možná se moje hodnota měří podle toho, jak si stojím v očích ostatních. Pokud někde v opilosti posměšně utrousím, že jedna a jedna jsou dvě, vnímají to buď jako nechutnost nebo opileckou satiru.

  Pokud byste to ale tvrdili zcela vážně, je to něco, jakobyste znásilnili v parku dítě, posrali záchod a nespláchli; něco tako nepochopitelného, že to by to snad ani mezi normálními lidmi nemělo být.

  Už nevím, kdy nastal den, kdy jsem začal pochybovat o tom, že 1+1 jsou dvě. Pamatuju si to jenom matně, měl jsem takové zvláštní pocity, že vlastně stojím za hovno, to co vymyslím stojí za hovno a že je vlastně všechno špatně.
  A proto nejsem šílenec, protože jsem neopakoval stejnou chybu dvakrát.

 Vyrazil jsem do světa a zkusil kolem sebe blábolit, jak 1+1 jsou tři... a ono to fungovalo.
  All the time, I was wrong. Celou tu dobu jsem se motal jak blbý debil, plácal šílené blbosti o tom, že 1+1 jsou dvě; až pak mi došlo, jak absurdní a směšný jsem pro všechny musel být.

**


  Po pravdě ani už moc nevím, kdy mi začlo docházet, že 1+1 jsou fakt možná dvě. Není to tak dávno a pomalu to sílí.

  Pomalu ale jistě. Až to dozraje, tak se něco stane.

  Vzhledem k tomu, že jsem dost zbabělý, tak se asi jen naseru na svět a budu pro okolí dost nepříjemný.

  A až to přijde, zkuste mě chápat. Ono žít v takové frustraci je opravdu malé osobní peklo.

Žádné komentáře:

Okomentovat