když se vám zadívám dlouze do očí
a řeknu že věci jsou jiné
poznáte, že když hodiny odbijí třetí
bojím se otevřít oči a doufám
že můj strach je opravdu iracionální
...?
vedle psi trhají Seligmana
a já schoulený v koutku postele
otevřu oči
a třeba to bude něco pěkného...
vyděsím se vždycky!
celý život nemám orientační smysl
možná ale
v bloudění vidím víc užitku
než v dosažení cíle
a možná představa starého hradu
obrovského, s několika patry
kolem je písek a někde ten písek tryská
je to úžasná podívaná... fascinovaný hradem a celým tím divadlem
chci projít každé patro; jenže
marně směje se malá věc
z očí stožáry a v nich ohně planou
a já coby umrlec
coby kus hnoje
coby kus listu
coby kus pístu
v labi plave leknín
a žlutá holčička
v domě z nekapradí
když máma zazpívá a rozmačkává koření
a když se smráká a lidem se spát nechce
zavoní skořice a pak skokem z hnoje
švarný kluk v zbroji doby
jak našinec jak minstrel zloby
jak smrdí mi moje vlastní sémě
a všechno je jinak milí lordi
neschopnost měnit nás všechny zničí
a já skrčený v koutku postele
zpěvem sirén co neslyšíte
velmi
inspirován